Chov exotických žab - Úvod

Švitořivé kuňkání, obdivuhodné výkony ve skocích do výšky i dálky a atraktivní barvy. Exotické žabky se mohou stát krásným živým doplňkem do libovolného tropického terária. Na trhu se nabízí široká škála nehlučně kvákajících krásek od rosniček, rohatek či pralesniček, z nichž si vybere úplně každý.

 

 

Z obojživelníků patří žáby k nejpočetnějším druhům, jelikož už v roce 2003 bylo známo na 4900 druhů žab, což je mnohem více než savců. Jejich počet není konečný, v deštných pralesích se pořád objevují nové a nové druhy bezocasých živočichů. A nevyskytují se jen ve tropických a subtropických oblastech, otylka namibijská (Breviceps namaquesis) se dokonale adaptovala na život v poušti. Jak dokáže v takových nehostinných podmínkách přežít? Největší vedra přežívá zavrtána hluboko pod zemí. Před vyschnutím ji chrání kokon z výtoků sliznic a teprve v krátkém období dešťů se prodírá na zemský povrch, kde se nažere a postará o potomky.


Zajímavosti ze světa žab
Kompaktní tělo a čtyři velmi silné končetiny dávají predispozice k neuvěřitelným výsledkům, které dokážou dosáhnout ve skoku do výšky a do dálky. Veleskokan goliáší, s nataženýma nohama měří více než 60 cm a dosahuje váhy až 4 kg, (Conraua goliath) dovede skočit z místa až do dálky 5 metrů, čímž 17krát překoná svou délku těla. Jenže není držitelem rekordu, porazila jej rosnice nosatá (Litoria nasuta), vyskytuje se v Nové Guiney, která svým skokem přesáhla 46násobek délky svého těla. Rekordmanem ve skoku do výšky je americká rosnička cvrčkovitá, její výskok čítal 62násobku vlastního těla. Nejsou to jen skoky do dálky a do výšky, ale některé druhy žab jsou schopné plachtit ve vzduchu. Stromové žabky rodu Agalychnis a asijské žáby, spadají do rodu létavkovitých, se vrhají z korun pralesních stromů do několikametrové hloubky, a tak bez mrknutí oka zvládnou klouzavý let dlouhý až 30 metrů.


Toxicita
Pestré zbarvení žabek, které mnoho teraristů obdivuje, má ve volné přírodě jasné opodstatnění. Slouží jako výstraha predátorům, aby se žáby nestaly jejich kořistí. V poklidu si mohou skákat napříč pralesem a přitom každému, kdo by si na ně dělal zálusk, říkají: „Dej si pozor, jsem jedovatá!“ K nejsilnějším jedům patří batrachotoxin a vylučují jej právě pralesničky, často jsou známé pod termínem šípovky, poněvadž místní domorodci je chytali a namáčeli hroty šípů do jejich jedů. Takhle upravené zbraně používali k lovu ptáků. Pralesničky svůj jed vytvářejí díky jedovatému hmyzu, nímž se živí. V zájmovém chovu tudíž nehrozí, že by žáby při kontaktu svého chovatele otrávily, protože si jed nebudou mít z čeho vyrábět.


Autor: Monika Balcárková