Chov vodních želv

Pod vodou čiperný plazík, který musí prošmejdit nejhlubší zákoutí podvodní krajiny, a na souši se vyhřívá na slunci s nataženými končetinami do všech světových stran. Mláďata se prodávají velká jako padesátikoruny, ale dorůstají velikosti až 35 cm. Mezi chovateli začátečníky koluje mýtus, že vodní želva se přizpůsobí velikosti chovné nádrže a potom nevyroste. Není to pravda. Jak tedy zajistit dobré podmínky pro chov vodních želv?


Tehdy a nyní

Dříve se na českém trhu hojně vyskytovala z Ameriky importovaná želva nádherná (Trachemys scripta elegans) s typickým červeným proužkem za okem. Tenhle nepůvodní druh lze potkat i v naší české krajině, kdy nezodpovědní chovatelé překvapení její velikostí v dospělosti vypustili želvy do přírody. Vzhledem k tomu, že nemá přirozeného predátora, daří se jí a krom toho vytlačuje původní faunu. Její dovoz do některých evropských zemí je přísně zakázán, a tak byly želvy nádherné nahrazené jinými poddruhy či úplně jinými druhy vodních želv. V současnosti se nejvíce nabízí želva žlutolící (Trachemys scripta scripta) a klapavka obecná (Sternotherus odoratus), která dorůstá jen 10 – 15 cm na rozdíl od želvy žlutolící.


Výskyt

V přirozeném prostředí se vyskytují obvykle poblíž stojatých a pomalu tekoucích vod, nejčastěji rybníky a jezera. Hustý porost podél vody využívají jako úkryt před predátory, nimiž jsou aligátoři, jiné masožravé želvy, např. kajmanky, a vodní ptáci. Kameny a kmeny využívají jako místo ke slunění, jakmile zbystří nepřítele, skočí do vody, kde dokážou vyvinout rychlost až 35 km/h.

Chovná nádrž
V úspěšném zájmovém chovu tedy musí chovatel zajistit želvám dostatečně velké akvaterárium, ve kterém se vyskytuje vodní plocha ze 2/3 nádrže, ale i souš. Využívají se i prostorná akvária, kde se umístí velký kámen nebo kořen, na němž má želva možnost se nahřívat a odpočívat. Pro jednoho želvího jedince se volí nádrž s minimálními rozměry 100x50x50 cm (DxVxŠ). Jakmile se chovatel rozhodne mít v chovu více želv, chovná nádrž by se měla úměrně zvětšit. Přechod mezi souší a vodní plochou tvoří plynulý můstek tak, aby želva mohla pohodlně vylézt na suchou část akvaterária, aby z něj nespadla a nemohla si ublížit. Dno vodní plochy se může a nemusí pokrývat propraným pískem nebo štěrkem. Drobné kamínky dodají akvateráriu více na estetičnu, ačkoliv znesnadňují čištění. Zase na druhou stranu želva zde bude hledat zbytky potravy a zabaví se. Na dně se nevytváří vodní úkryty, v nichž by želva mohla uvíznout. Chovná nádrž by měla být alespoň částečně zakrytá, aby nevznikal velký teplotní rozdíl mezi teplotou vody a vzduchu.

Technické vybavení
K dostatečnému nastartování organismu vodních želv se žádný chov neobejde bez výhřevného zdroje. Tím bývají obyčejné žárovky, které se umístí do suché částí ne moc vysoka a ne moc nízko. Optimální je zavěšení žárovky tak, aby pod ní se pohybovala teplota kolem 32 °C. Žárovky se zašroubovávají do keramických objímek. Plastové objímky by brzy roztály pod přívalem tepla. Světelné zdroje se odstíní keramickými květináči, čímž se umožní chovateli nerušeně a pohodlně pozorovat své svěřence. Doba svícení se pohybuje kolem 10 hodin denně a využívají se k tomu spínací hodiny, které se automaticky postarají o rozsvěcení a zhasínání světelných zdrojů.
Vedle výhřevného zdroje se zajišťuje ještě UVB žárovka, která želva pomůže metabolizovat vápník a fosfor. Ve volné přírodě vodní želvy čerpají UVB ze slunečního záření. V zájmovém chovu se záření poskytuje spirálovitě zatočenými žárovkami s podílem UVA a UVB nebo trubicovitými zářivkami. Zpočátku jde o dražší položku na seznamu, ale rozhodně je levnější variantou než pravidelné návštěvy u veterináře, aby napravil nedostatky v chovu pomocí injekcí.
Vodní želvy jsou pořádní bordeláři a velmi rychle a snadno si dokážou zaneřádit vodu. K lepší údržbě čisté vody se využívají výkonné filtry. Sám chovatel se rozhodne, zda použije vnější filtr, čímž ušetří místo v akvateráriu, nebo vnitřní. Samotné filtrační houby se obvykle nedoporučují, jelikož želvy mívají tendence je okusovat.
Voda by neměla být ani horká ani moc studená. Studená voda a velké teplotní rozdíly vedou k zhoršení zdravotního stavu plazíka. Topítko s termoregulací vyhřeje vodu na dostatečnou teplotu kolem 22 – 25 °C. Mnoho chovatelů taktéž topítko dává do ochranného obalu, jednak želva se k němu nedostane a nemůže do něj šťourat, jednak se musí zajistit, aby se topítko nedostalo na hladinu vody, kde už je samozřejmě jiná teplota, a tak by došlo k poškození technického vybavení.

Potrava
Oproti celoživotní dietě suchozemských želv, vodní zástupci potřebují hodně pestrou stravu. Obzvláště mláďata k správnému vývoji si rády pochutnávají na libovém hovězím mase i na kuřátku. Jejich jídelníček se vyvaruje vepřovému masu, které je dost tučné a želvímu traktu nesvědčí. Dále se vodní mazlíci krmí sušenými rybičkami. Až želvy trochu povyrostou, mohou se jim do akvaterária umístit i živé ryby. Sice studenokrevní živočichové dlouho nevydrží, ale želvy budou mít o zábavu postaráno. Chovatel se nemusí bát ani rybích kostí, protože jsou výborným zdrojem vápníku, což želvy potřebují ke stavbě svého krunýře. V mnoha chovatelských potřebách se prodávají i sušení gammarusi nebo speciální granule právě pro vodní želvy. Sem tam si želva ráda smlsne na vodním plži, mlži i žížale. Stačí vyzkoušet, co želvě bude chutnat. Ve věku 3 – 5 let, kdy želva postupně pohlavně dospívá (i když věk není plně rozhodující, nýbrž velikost krunýře), postupně přechází na rostlinou stravu. Nemusí být však podmínkou a chovatel si nemusí lámat hlavu, jestliže jeho želva odmítá různé druhy ovoce (nepodávat citrusy, které odvápňují) nebo přímo zelenou složku (špenát, čínské zelí, vodní rostliny).
Mláďata se krmí každý den, dospělá želva si vystačí s potravou 3 x týdně. Stejně jako suchozemským želvám, i těm vodním se musí krmení obohacovat o vitamíny a minerály, ať už formou kapek nebo práškových minerálních směsí.
Želvy se mohou krmit mimo jejich akvaterárium, tím se zajistí čistější voda. Želva se i s trochou vody přemístí do plastového lavoru, kde se nakrmí a poté se vrací do své ubikace.

 

Autor: Monika Balcárková