Ačkoliv se v souvislosti s koňmi a jezdectvím obecně nejčastěji hovoří o dostizích, parkuru nebo drezuře, do tohoto odvětví spadá ještě řada dalších disciplín. Třebaže nejsou často ještě tolik viditelné, mají své stálé místo mezi koňařskou veřejností.

Všestrannost
V sobě kombinuje drezurní, parkurovou a terénní zkoušku. Patří mezi nejnáročnější disciplíny a bohužel také ty, kde se vyskytuje nejvíce úrazů. Standardně probíhá ve třech dnech. Soutěže všestrannosti začínají “zahřívací” drezurní zkouškou, která je hodnocena o něco mírněji, než u klasických drezurních závodů. Děje se tak zejména proto, že koně účastnící se soutěží všestrannosti jsou stavbou těla i povahou odlišní od klasických drezurních koní. Rozhodčí se tedy zaměřují hlavně na ovladatelnost koně a jeho spolupráci s jezdcem.
Druhý den následuje terénní / crossová část. Podle úrovně obtížnosti je nastavena i délka trasy a počet skoků. Narozdíl od parkuru jsou však skoky pevné (není možné shození) a mohou mít různé tvary. Často se objevují vodní příkopy, úzké skoky, seskoky a výskoky, apod. Trestné body se pak načítají, pokud dvojice nepřekoná stanovenou překážku nebo překročí časový limit stanovený pro crossovou část.
Poslední den soutěže je věnován parkuru. Ačkoliv by se mohlo zdát, že po překonání crossu se bude jednat již jen o banalitu, není tomu zdaleka tak. Je to jednak proto, že se na koních již projevuje únava po dvoudenním závodění, ale také proto, že zatímco přírodní pevné skoky koně respektují a snaží se nechybovat, parkur se shoditelnými bidly může některé koně vést k určité laxnosti a mohou tak zbytečně nadělat chyby.
Příprava koně i jezdce do soutěží všestrannosti musí být důkladná, protože více než v jakékoliv jiné disciplíně zde platí, že podcenění nejen přípravy, ale i fyzických možností dvojice, může způsobit vážné úrazy.

Spřežení
Nebo také vozatajství má několik kategorií, soutěží se v jednospřeží, dvojspřeží nebo čtyřspřeží. Úroveň obtížnosti se vyznačuje hvězdami (1* nejnižší, 4* nejvyšší). Kompletní zkouška čítá tři části - drezuru, maraton a překážkovou jízdu. Drezurní zkouška má za úkol prokázat pravidelnost chodů, soulad, kmih, plynulost, lehkost a uvolněnost pohybu a správnou ohebnost koní. Součástí hodnocení je také styl, přesnost a celkový vliv soutěžících na koně, úbor soutěžících, stav postroje a kočáru a kompletní předvedení spřežení. Úlohy se jezdí na obdélníku 100 x 40 m, pro jednospřeží a dvojspřeží může být použit rovněž obdélník o rozměrech 80 x 40 m. Druhá část zkoušky, tzv. maraton má za úkol prověřit kondici, vytrvalost, zručnost a připravenost koní, dále pak smysl pro tempo a jezdecké umění soutěžícího. Podobně je tomu i u parkuru, i zde se prokazuje poslušnost a obratnost koní a jezdecké dovednosti soutěžících.

Voltiž
Pokud budeme hovořit o voltiži, lze si ji nejčastěji představit jako gymnastiku na hřbetě koně. U voltiže mohou soutěžit jednotlivci, dvojice nebo skupiny. Kůň určený pro voltiž se během sestavy pohybuje na kruhu o průměru minimálně 15 metrů a jeho pohyb je korigován lonžérem. Soutěže ve voltiži jsou složeny z povinných cviků, přičemž za každý z těchto cviků lze získat známku od 0 do 10. Hodnotí se také kůň, u něj je hlavní důraz kladen na kvalitu jeho chodu. I u voltiže se soutěží ve volných sestavách na hudbu. Jejich součástí mohou být náskoky a seskoky z koně, stoje na rukou, kleky, ale také pohyby ve vzduchu jako např. salto. Během sestav ve skupinách mohou být jednotliví členové neseni, zvedáni nebo i vyhazováni do vzduchu. Rozhodčí posuzují typ cviku a jeho obtížnost, dále pak technické a umělecké provedení, rovnováhu, bezpečnost a opět je samozřejmě součástí hodnocení i pohyb koně.

Vytrvalost
“Vytrvalostní jízda je soutěží, prověřující schopnost soutěžícího bezpečně ovládat vytrvalost a kondici koně v průběhu vytrvalostní soutěže s ohledem na trať, vzdálenost, počasí, terén a čas.” (Pravidla vytrvalosti, 2015)
Proto, aby se mohl jezdec se svým koněm účastnit soutěží vytrvalosti, musí být oba nejen v dostatečné kondici, ale jezdec musí mít především znalosti o tempu a správném vedení svého koně v terénu.
Soutěže vytrvalosti se skládají z několika etap, přičemž jednotlivá etapa nesmí být delší než 40 km, ani kratší než 20 km. Na konci každé etapy pak na koně čekají veterinární prohlídky, které stanoví, zda jsou schopni pokračovat do další etapy.
Trasa pro soutěže vytrvalosti zahrnuje přirozeně se vyskytující nebo umělé prvky (nevytváří se žádné speciální překážky jako u soutěží všestrannosti) - cesty, příkopy, strmá stoupání a klesání, vodní přechody, které spolu s povrchem, terénem, převýšením směrem a rychlostí vytvářejí technicky náročnou soutěž.
Vítězem se stává dvojice, která dokončí trasu v nejkratším čase. Samozřejmě za předpokladu, že projde všemi závěrečnými veterinárními prohlídkami.

Reining
Patří mezi jednu z nejklasičtějších disciplín westernového ježdění. Často bývá přirovnáván k drezuře, protože i zde je zásadní důraz kladen na dokonalý soulad jezdce a koně, který by měl být veden téměř neznatelnými pobídkami. Úloha, kterou dvojice předvádí je složena z předepsaných prvků. Patří sem kruhy (tři kruhy vlevo i vpravo, dva velké rychlé, jeden malý pomalý), přeskoky (zleva doprava a naopak, vždy v předepsaném místě), spiny (otočení se o 360° okolo nehybné vnitřní zadní nohy, provádí se čtyři za sebou, největší důraz je kladen na přesné zastavení), sliding stopy (nejtypičtější prvek reiningu, kůň přejde z plného tempa do zastavení přičemž by měl ohnout záda a sklouznout se na podsazených zadních nohách, zatímco přední nohy doklusávají), rollbacky (následuje okamžitě po sliding stop, kůň se otočí o 180° a ihned nacválá), couvání (také ihned po sliding stop, na lehkou pobídku by kůň měl zacouvat minimálně 3 metry) a prodlevy (během nichž kůň předvádí klid a vyrovnost a očekávání pobídek jezdce).
Ačkoliv reining představuje dynamickou disciplínu s velkým množstvím cvalu, každý pohyb koně musí být pod dokonalou kontrolou a rychlost nesmí být na úkor přesnosti cviků.

Pony sport
I zde se soutěží v parkuru a drezuře, účastníci pony soutěží jsou však omezeni věkem (jezdci) a výškou (pony). Proto, aby se děti mohly účastnit pony soutěží platí věková kategorizace uvádějící, že soutěžit může jezdec na pony od začátku roku, ve kterém dosáhne 12 let věku do konce roku, ve kterém dosáhne 16 let věku. Pony účastnící se soutěží pak nesmí překročit kohoutkovou výšku 148 cm (bez podkov). Pony sport je dobrou přípravou pro pozdější přechod na velké koně. Aby se však budovala kvalitní jezdecká společnost, je třeba dbát nejen na kvalitní přípravu dětí, ale také na správné hodnocení soutěží. Proto se stále častěji objevují soutěže s hodnocením na styl, kde je klíčovým prvkem nikoliv počet chyb, ale sehranost a předvedení soutěžící dvojice.

Autor: Markéta Jehňatová