O žádném obyvateli moří a oceánů se nejspíš nemluví tolik, jako o žralokovi. A o žádném s tolika negativními emocemi, podporovanými zobrazováním a popisováním tohoto úchvatného tvora v bulvárních médiích. Titulek nás musí praštit do očí, takže zní nějak takhle: "Krvelačná stvůra útočí" nebo "Agresivní zabiják opět na scéně". Odborníci na mořský život vzpomínají, jak hrozně dlouho trvalo, než se podařilo alespoň částečně zlepšit reputaci žraloka bílého po uvedení filmového hitu Čelisti a zabránit tak pronásledování a úplné devastaci jeho populace. Žralok ovšem zdaleka nemá vyhráno.

Další ranou pro tuto parybu je bezohledný průmyslový rybolov, ochranné sítě při pobřežích, v jejichž spleti hynou desetitisíce mořských živočichů ročně a především nepochopitelná záliba hostů luxusních asijských restaurací v konzumaci polévky ze žraločích ploutví. Žraločí maso jako takové je téměř bezcenné a proto většinou lov probíhá tak, že chycenému žraloku je zaživa odřezána ploutev a zmrzačený živočich je vhozen zpátky do moře, kde pomalu umírá.

Ploutev navíc nemá žádnou chuť a drůbežímu nebo vepřovému vývaru dodává pouze nevábnou rosolovitou konzistenci! Pohádky o afrodisiakálních a omlazujících účincích jsou stejně nesmyslné jako u nosorožčího rohu, nebo tygřího penisu.

Kdo je vůbec tenhle zajímavý tvor? Žralok patří, stejně jako rejnoci a chiméry k parybám, jejichž vývojový počátek spadá do období středního devonu.

Je nejhojnější v teplých vodách mírného pásma a tropů, některé druhy dokonce pronikají do tropických řek. Největší je žralok obrovský (Rhincodon typus), který dosahuje délky až 18 metrů a váhy 12 tun, nejmenší je světloun drobný, který nemá ani 30 cm :) Určitě nejznámější a nejvíc mýty opředený je žralok bílý (Carcharodon carcharias), který může měřit až 8 metrů. Je to perfektní predátor, který volí pro lov větší kořisti nejčastěji útok zespodu a využívá tak plně moment překvapení. Při tomto výpadu dosáhne rychlosti až 40 km/h. Pomáhají mu vynikající smysly jako je čich, sluch, zrak a elektroreceptory. Dospěláci si nejraději pochutnají na lachtanech, tuleních, delfínech, tuňácích, nebo mečounech. Čelisti žraloka bílého jsou široké až metr a pyšní se deseticentimetrovými, po stranách vrubkovanými zuby, určenými k porcování masa. Pokud se nějaký zub vylomí nebo vypadne, nahradí ho další z několika řad zubů za ním a to se děje po celý život zvířete.

Už zmíněný žralok obrovský je největší paryba a rybovitý obratlovec vůbec. Je vážně kolosální. A stejně jako žralok veliký a velkoústý (Megachasma pelagios) se živí planktonem a malými korýši a hlavonožci. Pomalu putuje oceánem a míří do bohatých vod, které jsou třeba u australského útesu Ningaloo. Krouží vodou plnou drobných živočichů s rozevřenou tlamou, která má v průměru šířku 1,5 metru a filtruje vodu i s potravou. Ta uvízne na žaberních obloucích a žralok ji spolkne. Voda vyteče přes žábry ven. Žralokům velikým žaberní oblouky přes zimu odpadávají a na jaře jim zase narostou nové, což značí, že se krmí jen sezonně.

Známý především pro svůj neobvyklý vzhled je i žralok kladivoun (Sphyrna zygaena) s rozšířenou plochou hlavou. Zatím bylo popsáno devět druhů kladivouna. Stále se vedou diskuse o tom, proč má hlavu tak zvláštně tvarovanou. Vítězí domněnka, že Lorenziniho tělíska, kterými má celý povrch široké hlavy doslova posetý a která dokáží zachytit i extrémně slabé elektrické pole vysílané jinými živočichy, mu pomáhají snadněji nalézt kořist žijící u dna.

Jeho oblíbenou potravou jsou různé druhy rejnoků, které díky rozšířenému čichovému i zrakovému poli dokáže vypátrat pod vrstvou písku. Tam ulovenou rybu přimáčkne jednou stranou kladiva k podkladu, vysune čelist a hody můžou začít.

Nádherná jsou pozorování obrovských hejn kladivounů bronzových například na Galapágách nebo v Jihočínském moři.

Další druh žraloka, který se dost odlišuje od klasické představy žraločího vzezření, je wobegong (Orectolobus ornatus). Tento placatý, skvrnitý, i přes tři metry dlouhý žralok leží na dně moře a přepádává náhodné kolemjdoucí! Jsou jimi humři, krabi a chobotnice, kteří jsou přilákáni zajímavými, jako chutná rostlina vypadajícími výrůstky na jeho hlavě a najednou...

Půlmetrový žraloček brazilský (Isistius brasiliensis) je světélkující noční predátor. Pokud spatříte delfína nebo jiného kytovce s hlubokou kulatou dírou na těle, jedná se pravděpodobně o pozůstatek útoku žraločka. Ten se nepozorovaně zakousne superostrými zuby do těla své kořisti, přisaje se pysky a rotací kolem své osy z ní vykousne kruhový kus masa.

Liškouni (Alopias vulpinus) mají unikátní tvar. Horní část jejich ocasní ploutve je skoro stejně tak dlouhá jako zbytek těla. Několik liškounů může spolupracovat při lovu menších ryb ­ plácáním ocasy je naženou do semknutého hejna a potom na ně zaútočí. Divokým šviháním obřího ocasu se liškouni brání i rybářům, kteří je vytáhnou na palubu lodi. Jsou známa i smrtelná zranění.

Žraloků dnes známe přes 350 druhů a jak se člověk dostává hlouběji a hlouběji do podmořského světa, je jisté, že toto číslo není konečné.

Znáte například žraloka límcového (Chlamydoselachus anguineus), který na první pohled vypadá spíš jako úhoř? Žije ve velkých hloubkách, je podobný dávno vyhynulým druhům žraloků a zatím o jeho životě máme minimum informací. Stejně jako o dalším hlubinném žralokovi s nápadným bodcem na hlavě, v češtině ne zrovna trefně pojmenovaném, žraloku šotkovi (Mitsukurina owstoni). Ten má v tlamě pro žraloka neobvykle tvarované, tenké jehlicovité zuby a jeho hlavním překvapením pro sépii nebo chobotnici, na kterou má zálusk, je vysunovací čelist.

Všechno zatím napovídá tomu, že novými objevy v temných mořských hlubinách budeme my, nadšení přírodovědci, překvapeni také...

Autor: Kateřina Mikula