Pralesní žabky

Návštěva pralesa, ať už suchého tropického nebo primárního deštného, je jeden z nejkrásnějších přírodních zážitků vůbec. Oba typy lesa mají své zákonitosti, poskytují domov rozmanitým druhům zvířat, během celého roku se mění a chování jejich obyvatel se mění s nimi.

Na úvod malého seriálu o kostarické přírodě se podíváme do přízemního patra deštného pralesa, kde jsme kromě jiného zkoumali život drobných obojživelníků -­ pralesniček, listovnic a dalších druhů žab.

Pralesničky jsou pestře zbarvené, 1-­6 cm velké žabky, žijící jak na zemi, tak v rostlinném podrostu, či dokonce na stromech. Jejich velmi výrazné, až výhružné barvy, upozorňují na jejich toxicitu. Některé druhy jsou jedovaté extrémně, jiné méně. Díky jejich zářivým barvám -­ od žluté, přes neonově modrou a svítivě zelenou, až po jasně červenou, je může zkušenější oko zaznamenat, i když jsou některé druhy skutečně droboučké a pohybují se třeba mezi spadaným listím.

Udává se, že miligram jedu některých druhů pralesniček, který se dostane do krevního oběhu, může zabít až dvacet lidí. Toho využívají původní obyvatelé a šípy určené k lovu zvířat potírají jedem získaným právě z těchto žab (proto onen známý název "šípové žáby"). Takto ulovené zvíře padá mrtvé k zemi během několika vteřin.

Jedním z vysoce jedovatých alkaloidů, které obsahují žlázy na kůži pralesniček rodu Phyllobates, je batrachotoxin. Je to jedna z nejúčinnějších kardiotoxických a neurotoxických sloučenin ­- zhruba patnáctkrát silnější, než rostlinné kurare. Jed žába získává pojídáním jedovatých mravenců, brouků a dalšího hmyzu. Pokud je chována v zajetí a nedostává pralesní potravu, svoji jedovatost po určité době ztrácí.

Pralesnička drobná

Tahle roztomilá, sytě červená žabka má v angličtině přiléhavý název strawberry poison - dart frog. Domorodci, kteří nás první den doprovázeli pralesem, jí neřekli jinak, než oblíbeným anglickým blue - ­jeans frog, kvůli jejím tmavě modrým nohavičkám. I když zrovna panovalo období sucha, blížil se přelom sezóny a během dvou dnů s menšími přestávkami poctivě zapršelo.

To byl pokyn pro červené pidibuřtíky, aby se přes den ve větším množství vyhrnuly ze svých úkrytů. S menší intenzitou a na jiných místech se začaly objevovat překrásně zbarvené zelenočerné pralesničky batikové (Dendrobates auratus). Ostatní žabky jsme chodili hledat po soumraku, který nastává na Kostarice dost brzo, takže po sedmé hodině večer už jsme mohli s baterkou obracet listy a sledovat dění u jezírek.

Pralesnička drobná (Oophaga pumilio) měří něco kolem dvou centimetrů a je velmi hbitá. Při hledání co nejlepšího místa, světla a pozice pro zajímavou fotografii, jsme se nevhynuli manipulaci s ní. Malá jahoda byla nejprve celkem kamarádská, pěkně si lezla po lístku nebo po větvičce, ale po chvíli už ji naše společnost přestala bavit. Nejdřív se krátkými přískoky snažila nenápadně odsunout do hromady listí, potom už to vzala vážně a obřím skokem nám přistála tu na ruce, tu na krku i dál... Místní spoluvýletník nám potvrdil, že pokud nemáme nějaké zranění nebo oděrku a nesáhneme si třeba do oka, přežijeme.

Sledovali jsme i několik starostlivých samiček, které přenášely na svých zádech přisáté pulce, aby je uložily do malých tůněk v růžicích různých broméliovitých rostlin.

Zjistilo se, že právě tam matka své potomky chodí krmit žloutky z neoplodněných vajíček, které jsou již jedovaté, a tím budoucím žabkám zajišťuje toxicitu už v počátku života.

 

Autor: Kateřina Mikula